V minulosti bylo běžným zvykem zastavit hodiny v domě zesnulého přesně v okamžiku úmrtí. Tento zvyk se rozšířil především v 19. a na začátku 20. století a měl hluboký symbolický význam. Zastavené hodiny připomínaly chvíli, kdy se pro daného člověka čas zastavil.

Hodiny zůstávaly stát až do pohřbu, někdy dokonce po celou dobu smutku. Nešlo jen o symbol, ale také o projev úcty — dům se na čas „ztišil“ a běžný chod života se zpomalil. V některých rodinách se věřilo, že pokud by hodiny zůstaly běžet, mohla by se duše zesnulého zbytečně zdržovat.

Dnes se s tímto zvykem setkáme spíše výjimečně, ale myšlenka zůstává stejná: připomenout jedinečnost okamžiku rozloučení a dát prostoru tichu, vzpomínkám a úctě.