Na starých fotografiích nebo v popisech pohřebních zvyků můžeme narazit na zvláštní tradici: po smrti člověka se v jeho domě zastavily hodiny. Tento zvyk se objevoval v různých částech Evropy a měl několik možných významů.

Nejčastěji se zastavení hodin chápalo jako symbolické zastavení času v okamžiku smrti. Hodiny připomínaly chvíli, kdy člověk naposledy vydechl, a jejich ručičky tuto chvíli mohly uchovat jako památku.

Zvyk měl také praktickou stránku. V době před běžným používáním přesných osobních hodinek nemuselo být přesné zaznamenání času úmrtí samozřejmostí. Zastavené hodiny proto mohly rodině připomínat přibližný okamžik, kdy člověk zemřel.

V některých domácnostech se hodiny znovu spustily až po pohřbu. Tím se symbolicky uzavřelo období bezprostředního loučení a domácnost se začala vracet k běžnému rytmu života.

Nešlo však o jednotné pravidlo. Pohřební zvyky se lišily podle regionu, období, rodiny i náboženského prostředí. Právě proto je zajímavé, že obyčejné hodiny mohly získat v okamžiku smrti člověka úplně jiný význam.

Čas se ve skutečnosti nezastavil. Pro pozůstalé však mohl mít okamžik úmrtí takovou sílu, že jeho připomínka zůstala v domě ještě dlouho poté.