V minulosti bylo běžným zvykem otevřít po úmrtí dveře nebo okno v místnosti, kde zesnulý vydechl naposledy. Tento tichý a nenápadný rituál měl hluboký symbolický význam a byl rozšířen napříč Evropou.

Podle lidové víry tímto způsobem dostala duše možnost pokojně odejít a nezůstat „uvězněná“ v domě. Otevřený prostor symbolizoval přechod mezi světem živých a mrtvých a měl zajistit klid zesnulému i ochranu pro pozůstalé.

Zvyk měl ale i praktický rozměr — místnost se vyvětrala, ztišila a připravila na další kroky spojené s rozloučením. Dům se tak na chvíli zastavil a přizpůsobil nové situaci.

Dnes se tento zvyk dodržuje už jen výjimečně, přesto připomíná, jak důležitou roli hrály drobné symboly v procesu loučení a jak citlivě lidé ke smrti přistupovali.