V minulosti bylo v mnoha evropských zemích běžné, že rodina a blízcí zůstávali u zesnulého přes noc. Tento zvyk se nazýval noční bdění nebo také „stráž u zesnulého“. Tělo zemřelého bylo často vystaveno doma a příbuzní, sousedé i přátelé se střídali, aby u něj bděli až do pohřbu.

Tradice měla několik významů. Především šlo o projev úcty a poslední služby zesnulému. Rodina tak nebyla sama a komunita se společně vyrovnávala se ztrátou. Lidé často zapalovali svíčky, modlili se nebo v tichosti vzpomínali na život zemřelého.

Noční bdění mělo také praktický význam. V době, kdy neexistovala moderní medicína ani přesné určování smrti, se lidé chtěli ujistit, že nedojde k omylu. Přítomnost rodiny u zesnulého proto byla považována za důležitou.

Dnes se s touto tradicí setkáváme jen výjimečně. Moderní pohřební služby přebírají většinu péče o zesnulé, přesto myšlenka posledního tichého rozloučení zůstává pro mnoho rodin stále velmi důležitá.