Dnes je běžné mít stovky fotografií svých blízkých. V minulosti však byla fotografie vzácností a mnoho lidí se nechalo vyfotografovat jen několikrát za celý život. Právě proto vznikla zvláštní tradice, která může dnešním očím připadat překvapivá – posmrtná fotografie.

Především v 19. století si rodiny nechávaly pořizovat fotografie svých zesnulých krátce po úmrtí. Pro některé rodiny to byla vůbec jediná fotografie, kterou svého blízkého měli. Fotograf se snažil vytvořit důstojný portrét a někdy zesnulého naaranžoval do přirozené polohy nebo mezi členy rodiny.

Nešlo o morbidní zvyk, jak by se mohlo zdát dnes. Smrt byla tehdy běžnější součástí každodenního života a rodiny často přicházely o děti nebo mladé členy domácnosti. Fotografie představovala způsob, jak si jejich podobu uchovat pro další generace.

Některé snímky byly velmi jednoduché – zachycovaly pouze zesnulého na lůžku. Jiné byly pečlivě komponované a doplňovaly je květiny, rodinné předměty nebo další členové domácnosti.

S rozvojem fotografie a dostupností běžných portrétů tato tradice postupně zanikla. Přesto dnes historici považují posmrtné fotografie za velmi cenné svědectví o tom, jak lidé v minulosti vnímali smrt, rodinu a vzpomínání na své blízké.