Dnes se o úmrtí většinou dozvídáme prostřednictvím smutečního oznámení, internetu nebo sociálních sítí. V minulosti ale měla každá obec své vlastní způsoby, jak tuto zprávu sdělit veřejnosti. Jedním z nejzajímavějších bylo oznamování úmrtí bubeníkem nebo obecním zvoníkem.

Ve středověku a ještě dlouho poté chodil po vesnici člověk pověřený obcí, který bubnováním svolával obyvatele. Po krátkém úderu do bubnu následovalo oznámení o tom, kdo zemřel, kdy se bude konat pohřeb a kde se lidé mohou rozloučit. V menších obcích tuto roli často zastával také kostelní zvoník.

Zvonění mělo přesně daný význam. Podle počtu úderů nebo délky zvonění lidé poznali, zda zemřel muž, žena nebo dítě. Tento zvyk posiloval soudržnost komunity, protože každý věděl, že účast na posledním rozloučení je výrazem úcty a podpory rodině.

Dnes už se s tímto způsobem setkáváme jen výjimečně, přesto připomíná dobu, kdy byla obec velmi propojená a pohřeb byl záležitostí celé komunity.